Press "Enter" to skip to content

Konec jedné pracovní etapy

Zechy 0

Jakmile člověk zakončí jednu delší životní etapu, mívá potřebu se ohlédnout zpět a rekapitulovat. No… Nejsem jiný. Taky se dneska na jednu zpětně ohlédnu.

Smluvně jsem v práci skončil k 31. Květnu, na jednu stranu musím říct, že za 4 měsíce by to bylo více symboličtější, bylo by to přesně sedm let. Ale jak už to tak bývá, občas je potřeba vyřešit poslední byrokratické záležitosti. A když už jsem se tam naposledy podíval, tak se samozřejmě se mnou všichni bývalí spolupracovníci rozloučili. Tudíž dnes jsem těmi dveřmi prošel s jistotou již naposledy. A mohl se symbolicky nadechnout pro další etapu.

První opravdové zaměstnání

Do pracovního života jakožto programátor jsem nastoupil okamžitě po ukončené maturitě, tedy přelom 19 až 20 let. Jelikož jsem si tedy musel dát opáčko v září, konal se tento nástup v říjnu. Během letního období jsem si tehdy našel menší bokovku, abych již začal na něčem dělat a tak jsem se už tehdy připravoval, že bych rozjel podnikání na plno.

Bokovka ovšem fungovala… Zvláštně. Bylo jedno co člověk odpracoval, dokud prostě pan šéf nacházel na provedené práci mouchy, odmítal platit peníze. Takže ano, krásně se to protahovalo, protože i když člověk dostal svobodu realizovat své dílo jak chtěl, stále se mu něco nelíbilo.

A samozřejmě těžko se pak nacházelo i pochopení pro to, že mojí prioritou je dokončit úspěšně studium, tedy že potřebuju pár týdnů na učení. Inu, skončila maturita, skončil jsem s touhle prací, z pana šéfa vymlátil své poctivě odpracované prachy a radši se nejdřív na dobré rady zkusil uchopit v nějaké normálnější práci, ostatně získat i zkušenosti apod.

Hledání proběhlo celkem snadno, našel jsem v Žatecké firmě místo PHP Nette programátora (tedy pro mě celkem blízko), kde jsem se na pohovoru zalíbil a mohl okamžitě v říjnu začít pracovat. Navíc to splňovalo i mé představy o práci programátora a do firmy se tehdy díky mě zavedl první home office. Tři dny na firmě, dva dny home office.

A jak to tak bývá, chlapec si ze své první výplaty splnil středoškolský sen a koupil si elektrickou kytaru 🙂

Na pozici juniora

Jakožto Junior jsem v práci na tomto místě vydržel tři roky. Což byl asi tak nějak krásný bezstarostný začátek, za špatné peníze to nebylo, já byl s prací spokojený a rozhazoval tehdy výplatu jak jen mohl. Jak už to s mladickou nerozvážností a prvním přičichnutím k penězům bývá.

Během té doby mě také postupně zaučoval tehdejší Team Leader na různé metodiky, které se v té práci používají, takže spousta věcí tam postupně svévolně přepadávala na mě. Víceméně jsem mu tam s některými procesy regulérně pomáhal, či jej v nich zastával.

Nic samozřejmě nebývá tak růžové a po čase se ukázalo, že project management je zde vlastně na bídné úrovní… Často do práce zasahuje sám majitel firmy svými představami, či zadání od projektáka též nebývají ideální…

Přebrání pozice Team Leadera

Dneska když nad tím přemýšlím, přišel jsem vlastně k tomu jako slepý k houslím. Neideální project management dohnal tehdy původního, ale letitého a zkušeného, team leadera k tomu, že nakonec svou práci změnil. Tímto odchodem přepadli veškeré povinnosti na mě a já se stal nejužším hrdlem mezi vedením a týmem.

A za tyhle téměř čtyři roky to byla celkem kvalitní horská dráha. Jak se říká, nejlépe se vše učí v praxi. Jelikož pracovní workflow ani project management nebyli optimální, jal jsem se celkem nadšeně toto vše změnit k lepšímu. Trvalo to sice postupně další tři roky, ale ano podařilo se. To jak jsme pracovali poslední rok, byl velký skok vpřed.

Již zavedený Redmine se začal používat efektivně a tak, aby se práce plánovala. Do našeho pracovního workflow jsme Git rozšířili o platformu GitLab, a od té doby vše procházelo přes vlastní branche a merge requesty přes mé oko, které se snažilo dělat code review. Projekták na svých zadáních začal více do hloubky spolupracovat se mnou. Začali se pořádat pravidelně porady, které opravdu vypadaly jako porady.

Ale nakonec to přes to vše nebylo ideální… I přes to, jak jsem vyhladil pracovní workflow, projekt stále trpěl tím, že se vedení nezdál v takovém stavu, aby se začal produkt konečně prodávat. Poslední tři roky v kuse jsme jen poslouchali, jak už se tento rok dodělá pouze to a to, a už se konečně bude prodávat. Už konečně budou ty astronomické odměny. Co pak ty odměny, můj plat po třech letech vzrostl o 100%…

Nebylo to prostě ono

Programátorem jsem se stal, abych vytvářel něco, co má smysl. Na co jednou může člověk ukázat a říct, že tohle pomáhal vytvářet. Že to, co vyrobil používají lidé, kteří z toho mají radost. To se tady za ty roky stále nekonalo. Projekt ve svém chápání udělal otočku o 180° a stále furt byl jen ve fázi přípravy k prodeji.

Během celé práce začal zajímavý kolotoč. S tím jak divně se pracovalo, i to, jak špatně se zaváděli nové postupy, mě to celé dohánělo regulérně k zoufalství. Ta práce mi prostě přestala dávat smysl. Což mě, bez obalu, dohnalo asi na dva roky pravidelného a častého pití. Přitom na mě nikterak nedoléhal stres z vedoucí pozice, nebo přespříliš práce.

Práce prostě nedávala smysl. Vedlo se to podivně. A já zkrátka neměl nějak stále sílu rozhoupat se k tomu, abych v té práci skončil.

Čas na změnu

Pravidelný neoptimální životní styl nesvědčí nikdy. A u mě si před třemi roky řeklo mé tělo dost. Takhle to dál vést nejde.

Provedl jsem během delší dovolené osobnostní restart a zaměřil se na to, že práci dávám poslední pokus na to, aby se tam reálně něco změnilo. Projektově i prodejně. V té době jsem se začal opět soustředit na to, že rád bych měl vlastní projekty, splnil si své sny. A pokusil se zapracovat na svém pubertálním snu, díky kterému jsem se ocitl na studování IT. Začít se věnovat videoherní tvorbě.

A zatím, co mi pomalu docházelo, že tady se nic k lepšímu už měnit nebude, přijal jsem svůj dosavadní osud, kdy jsem svou pozornost přesměroval na to, abych plně pronikl do jazyka C# (během té doby se mi nakonec i znechutilo PHP) a začal se věnovat Unity.

Před rokem to vše začalo pomalu zapadat do sebe. K celé situaci se přidal navíc koronavirus a my tak jako programátoři strávili dlouhé měsíce na home office vždy, když situace byla zoufalá. Během té doby se dalo více soustředit na vlastní projekt a v létě jsem mohl začít první zárodek své vlastní práce. Založil studio Sagittaras Games a na podzim vydal první vlaštovku Vectro Blast.

Vydání sice narazilo na větší setkání s realitou, ale to s mým odhodláním nic neudělalo. Nakonec jsem došel k menší změně plánu. Nejdříve prostě změním práci tak, abych získal nové zkušenosti v tom co chci dělat a volný čas můžu věnovat svému dítku.

Konečně volný

Je zajímavé, že v jeden okamžik začne najednou spoustu věcí dávat smysl. Něco jsem si zažil, něco užil, ale také jsem poctivě pracoval na tom, že bych si mohl totálně zkazit zdraví. A od toho bodu, až do dnes to jsou tři roky. Získal jsem nový náhled na svou práci, zapracoval konečně na tom, abych se dostal k tomu, co jsem vždy chtěl… Dokonce i mezitím našel partnerku pro život, a jak se říká: Za každým úspěšným mužem je žena. Já s tím mohu plně souhlasit, protože ve spoustu změnách jsem byl podpořen právě svou partnerkou.

A tak, co jsem mezitím během pandemie pochopil, že opravdu se do té kanceláře už vracet nechci, nastavil jsem cestu pro Sagittaras Games, kterou určitě ještě nějaký rok budeme prošlapovat, ale až to jednou mě a můj tým bude skutečně a regulérně živit, bude ta cesta stát za to. A během té doby? Jsem nyní OSVČ na plný úvazek pro Confer-O-Matic, kde pracuji s radostí jako už léta ne.

V práci jsem nakonec nekončil nijak špatně. Až mě překvapuje, kolik lidí se divilo, že výpověď jsem podal začátkem měsíce. Že se to přece dělá na konci, aby se šéf vytrestal apod.

Ale to není můj případ, my jsme se rozešli v dobrém, v mém budoucím směřováním jsem byl dokonce šéfem podpořen. A já své bývalé spolupracovníky určitě rád zase někdy uvidím. I když to bylo šílených sedm let na horské dráze, mělo to i svá plus a já se spoustu naučil. Nejen o práci.

Nakonec je důležité, pokud na takovém ohlédnutí člověk svého rozhodnutí nelituje. A já nikoliv, vydal jsem se konečně úspěšně na cestu, kterou jsem se chtěl vydat už po maturitě.

Napsat komentář